Včerejší (2. 5. 2007) rozhovor Michaely Jílkové s Cyrilem Höschlem v MFD vřele doporučuji. Inu, to by byl ministr školství, jen jestli by ho tam nebyla škoda. Věta „Například pár pohlavků ve starorakouských školách plnilo ohromně terapeutickou funkci“ přináší hned celý zdroj inspirací. A nejen ve starorakouských školách, chce se dodat. Vůbec mi připadá cesta, kterou se vydává pedagogika u nás a koneckonců v celém světě, cestou neustálého snižování nároků, cestou rozmělňování, cestou uhlazování cestiček k rozvoji osobnosti, cestou pohodlnosti. A co je diskutabilní, chtějí to vůbec děti? Jeden můj kamarád mluví o svých studijních letech úsečně: „měli mne řezat, řezat a řezat, udělali ze mne flákače, nic mne nenaučili.“ Jeden student mne kdysi zpražil: „jste k nám málo nároční, jste to vy, kdo by z nás měl dostat maximum, student se vždy bude omlouvat, že něco nestihl, když mu to kantor dovolí a uzná…“ Horda dospělých vtrhla do novin, rozhlasového éteru a televizních vln pod praporem boje proti biflování. A prý se má učit, jen to, co opravdu k něčemu je. A kdo to ví, co opravdu k něčemu je. A také každému je k něčemu něco jiného. Komenský k biflování praví: „Paměti odpočívati nedej. Nic není, což by tak rádo v práci bylo a prospívalo. Svěř ji každý den něco. Čím jí více svěřovati budeš, tím toho ostříhati bude věrněji, čím méně, tím nevěrněji.“ A ještě jednou pan Cyril Höschl: „…měli bychom u dětí rozvíjet schopnost odkládat uspokojování potřeb. Protože to je opravdu nesmírně důležitá vlastnost. Učit je to od dětství. Jakmile dítě řve, nevrazit mu hned dudlík. Nechte ho chvíli řvát. Vždyť život nepřináší uspokojení hned teď, když já písknu.“ Průvodce mladého člověka k branám poznání a dospělosti by měl dodržovat přístup přátelské náročnosti. A neustále zdůrazňovat, že v životě nejsou jednoduché zkratky a vše cenné, čeho můžeme dosáhnout, je podloženo odříkáním a dlouhodobou pílí. A je to tak, komu už přistál pečený holub v ústech?