Po okraji tohoto testování se téměř nepozorovaně vznášely další otázky, které se dostaly do hry prostřednictvím výroků některých zúčastněných. Jaký je smysl přijímacích zkoušek? A má na současné škole smysl paměťové učení, dnes mnohdy a mnohde nazývané hanlivě biflování? Obě témata by si zasloužila hlubší rozbor, já tu jen provedu rámcové vysvětlení.
Ať chceme nebo nechceme, existence přijímacích zkoušek na střední školu je záležitost ryze ekonomická. Stát rozdává zadarmo něco, co nemá pro každého. A to přímo poklad nad poklady, nad zlato i nad sůl, vzdělání. Uveďme na správnou míru, že se jedná jen o špičkové školy, většinou gymnázia, obchodní akademie, školy ekonomického směru a vybrané střední školy zaměřené na moderní technologie. Počet míst na těchto školách je omezený a zájem hlavně ve velkých městech převyšuje nabídku. Rodiče i dítě stojí před úkolem a problémem, buď se dostaneme na vybranou státní střední školu a další vzdělání máme kvalitní a zdarma (rozuměj zaplacené z daní), nebo se nedostaneme a můžeme totéž získat za nemalé peníze (4leté vzdělání 100 až 200 tisíc, osmileté dvojnásobek) na škole soukromé. Nechme stranou rozdíly v kvalitě či v přístupu ze strany školy té či oné.
Pod tímto úhlem pohledu lze jednoznačně říci, že jediným, nutným a zároveň postačujícím kritériem by měla být spravedlnost výběrového řízení. Určitě si dovedeme představit, že by se z dvoj-, troj- či vícenásobného počtu zájemců, než jaký je počet míst, vybíralo losem, děti by si mohly zasoutěžit kámen, nůžky, papír, také by se mohlo přistoupit k nabídkovému řízení a místa prodat. Každý takovýto nápad je zjevně nesmyslný.
A tak máme přijímací zkoušky. Ty stát jednoznačně nespecifikuje, zákony mluví jen o přijímacím řízení a jeho podobu určují jednotlivé školy. Tak jako fotbalový oddíl vybírá v náboru děti podle pohybových schopností a hudební škola podle hudebního sluchu a schopnosti opakovat rytmus, tak vzdělávací zařízení vybírají podle schopností studijních. Dlouhodobě se profilují přijímací zkoušky ve dvou předmětech, matematice a českém jazyku. K nim se občas přidávají testy všeobecných znalostí nebo nově testy studijních předpokladů.
Projdeme-li si soupis dalších školních předmětů jako je dějepis, zeměpis, biologie, chemie, fyzika, cizí jazyky, výtvarná výchova, hudební výchova, tělesná výchova, uznáme, že skládat zkoušky z matematiky a českého jazyka má svou logiku. Určitě o našem intelektu vypovídá schopnost pracovat s rodným jazykem, bohatost slovní zásoby, orientace ve skladbě slov a vět, podobně lze vyčíst hodně z řešení matematických příkladů, kde více než paměťové schopnosti musíme zapojit kreativitu a schopnost řešit úkoly a problémy, zkrátka přemýšlet. Matematika byla v tomto směru také velmi úspěšná u dospělého vzorku. Ze 72 testovaných 22 dosáhlo 100% úspěšnosti v matematice pro 5. třídu a 15 mělo 100 % z matematiky pro 9. třídu. A to bez jakékoli přípravy, z jedné vody na čisto. Daleko více 100% úspěšností než u ostatních předmětů.
V poslední době se vedou odborné diskuze, zda nenahradit podobu zkoušek s matematikou a českým jazykem jedním testem pod názvem obecně studijní předpoklady. Zde vyvstávají otázky, zda to, co chápeme pod studijními předpoklady (schopnost se soustředit, motivovat se, upřednostnit vzdělávání před zábavou, schopnost naslouchat, analyzovat, diskutovat a další), je možné testovat a zda by neměl ten, kdo doopravdy má studijní předpoklady, tyto předpoklady naplňovat studijními výsledky. Fotbalista také nemůže žít tím, že má předpoklady, ale do míče kopnout neumí.
Přeneseno na ekonomickou bázi. Je spravedlivější dát zdarma místo na škole tomu, kdo své předpoklady naplnil tím, že umí řešit logickou úlohu z matematiky a napsat diktát s minimem chyb, nebo tomu, kdo má jen ty předpoklady a v testu správně odpoví, že vztahu slov šepot - ucho nejlépe odpovídá vztah šero - oko a ne vůně - čich. Ještě jinak, zaslouží si bezplatné vzdělání ten, kdo si vážil předchozích 9 let a soustavně poctivě pracoval, nebo ten, kdo tak pracovitý není, ale kdyby byl, tak by ostatní jen koukali.
A tady je další z problematických otázek. Když už zkoušky musejí být, mají být lehké nebo těžké? Odpověď se znovu opakuje. Měly by být spravedlivé. Mnozí dospělí z testovaného vzorku se pozastavili nad jejich obtížností. Chce se říct, že obtížnost je taková či maková, jak pro koho. Ale hlavně, u zkoušek se objevují jen otázky z učiva základní školy. Stát nemůže na jedné straně nutit děti chodit do školy a učit se z učebnic státem povolených s učiteli státem vzdělanými a k učení povolanými a na druhé straně shodit celých 5 či 9 let povzdechem nad zbytečným biflováním. V podtextu mnoha ohlasů je cítit touha, udělejte ty zkoušky snadné, nejlépe takové, abych je uměl kompletně řešit i já, a potom to je v pořádku. Co by to přineslo do přijímacího řízení? Většina žáků by uspěla, nárazníkové pásmo posledních přijatých a prvních nepřijatých by bylo velmi široké a zde namačkaní uchazeči o studium by měli shodně bodů. Výběr by těžko obhájil správnost, objektivitu a spravedlnost, a znovu a znovu připomeňme, že o tu by převážně mělo jít. A ještě k obtížnosti, hlásí-li se na nějakou školu 300 dětí a škola jich může vzít jen 30 (a i takové případy byly a jsou), tak by byla sama proti sobě, kdyby nevybírala na základě náročných kritérií. Já bych také rád reprezentoval naši zemi ve fotbale, ale náročná kritéria reprezentačního trenéra jen těžko splním. A přijatí žáci budou 4 a více let reprezentanty školy právě tak, jako je tým kolem Rosického reprezentantem naším.
A nakonec pár slov k biflování. Jedná se jen o negativně zabarvené označení pro učení zpaměti či jinak zvládané dlouhodobé osvojování znalostí. Je módou do špinavého a nevábně zapáchajícího pytle s názvem biflování hodit vše možné a ještě si do něj kopnout. Ale je možné se naučit cizí jazyk bez učení slovíček zpaměti, jak jinak se lze dopracovat ke vzdělání v oblasti historie, zeměpisu, biologie, chemie apod? Promineme pilotu padajícího letadla, že se nechtěl funkce všech těch nesmyslných páček učit zpaměti, chirurgovi při operaci, že nerozeznal jeden orgán od jiného, protože se je kdysi nechtěl nabiflovat? Biflování začíná prvními básničkami a prvními číslicemi v první třídě a lze o něm mluvit s trochu větší úctou a slušností. Možná, že samotná naše existence na naší planetě začala biflováním a předáváním nabiflovaných poznatků.
Počet komentářů: 0 Přidat nebo přečíst komentář Zpět na přehled článků